Všude možně se dočtete, že Norsko je co se týče volného stanování velmi otevřené a stanumilovné. Víceméně je to asi pravda, ale musíte mít také trochu štěstí. My ho měli obrovské dvakrát, jednou totální smůlu, jednou jsme už byli rozmlsaní a jednou jsme si zaplatili kemp, protože kolem byla krása nesmírná a my za ni byli ochotni vysolit i nějaký ten NOK.
V podstatě se dá stanovat kdekoli, ALE nemělo by to být v dohledu nějakého domu a když ano, tak se raději optat, nesmí to být na odpočivadle (tam jsou cedule se zákazy), někdy je to jako na stříbrném podnose, někdy je to jako hledání jehly v kupce sena. Každopádně se toho nebojte, hlava se vždy někde složí, i když to není zrovna s výhledem na jezero, kde se můžete vykoupat a chytnout rybu. Velikým mínusem občas je, že jste autem, protože se vám okruh pro stanování značně zúží. Pokud auto chcete tedy mít na dohled.
Při hledání místa k upíchnutí stanu jsme se řídili jednoduchými pravidly. Mít otevřené oči a třeba i pětkrát zastavit a popojet, než jsme si byli jisti, že už nic lepšího nenajdeme nebo že už máme takový hlad, že ani nic lepšího hledat nebudeme. Podle mapy jsme vybírali cesty, které vedly kolem jezer, menších měst nebo pobřeží.Voda je totiž velkou výhodou, to všichni chápeme.
První místo jsme našli zcela náhodou, bylo jak z pohádky a pro nás nachystané. Byla to odbočka z hlavní cesty podél jezera po cestě z Lysebotn směrem na Preikestolen. Akorát místo pro auto a dva stany, ideálka.
Druhý den jsme nevěřili tomu, že můžeme najít ještě něco lepšího. A stalo se. A zadarmo. Bylo to po cestě těsně před Stavangerem. Svedla nás tam náhoda a nápad, že budeme sledovat právě ta menší městečka s jezery nebo cesty, které vedou na pobřeží. Když jsme viděli ceduli s koupacím panáčkem, bylo jasné, že to musíme zkusit. Ke všemu tomu luxusu jsme tam měli i záchodky a mohly si (my holky) umýt i vlasy v umyvadle, jupí!
Třetí pokus na cestě před Bergenem stál za úplné prd. Nebudu vám lhát, bylo to v loji. Skončili jsme u kontejnerů vedle skorostoky, ve které jsme si neodvážili ani umýt ešus. Každý den holt není posvícení. A měli jsme veliký hlad, benzín ubýval, tma přibývala. A bylo všude hrozně moc slimáků. Ti teda byli i jinde, ale tam mi krásná panoramata dala tomuto ošklivému faktu zapomenout.
Následující noc jsme si spravili chuť v kempu. Ale o tom jindy. Poslední stanování v divočině nás čekalo před Hammarem. Před dvěma lety jsme si udělali s kamarádem výlet a přespali v autě u jezera Mjosa (největší sladkovodní v Norsku). Doufala jsem, že toto kouzelné místo znovu objevím a budu se moct autenticky podělit o své minulé zážitky. To neklaplo. Mrkli jsme na olympijský stadec a pokračovali v cestě směrem na Oslo. Nakonec jsme to zapíchli na poli kdesi mezi vesnicema. Šlo to a navíc jsme si s Jardou připadali jako u nás doma, protože to tam vypadalo jako u nás na Slezské Hartě. Místo, které neurazilo, nenadchlo, ale všechno lepší než kontejnery.
