Ráda si odškrtávám dny, když se na něco těším a vzhledem k tomu, že vynalezli adventní kalendáře, dělá to radost asi spoustě lidem. Jelikož do článků o Kanadě (až tam budeme) zbývá ještě 50 dní, proč je neodpočítávat rovnou po desítkách tady alepsoň virutálně!
Tento týden byli u nás doma na prohlídce přátelé, kteří po nás převezmou náš byt. Ještě pár dní tomu tak říkat můžu, protože to za náš domov považuju, i když papírově to tak samozřejmě není. V posledních dnech jsem si představovala, jak tady vše zůstane a my odsud odejdeme s pár krabicema a krosnama na zádech, jako bychom my byli na návštěvě. A bude to vlastně hrozně divné, jak když lidi opouštěli domovy u Černobylu a všechno tam nechali. Určitě ukápne slza, ale bude to takový ten hezký smutek, kdy víte, že přijde něco nového a možná lepšího.
Taky už mám kufr. Teda batoh. Teda kufrobatoh! Zimu plánujeme strávit v horách, takže se mi Jarek neustále směje, že si chci sbalit i šaty a kabelku(y?) a jestli snad nechci jet s kufrem. S tím jsem se už smířila a počítala jsem, že vyfasuju obří krosnu na záda a budu se modlit, abych s ní nespadla, jelikož bych byla pak jako brouk, co se nemůže zvednout. Ale kluci vymysleli elegantní řešení hodné praktických mužů a byl mi pořízen takový kufr, ze kterého se dá v nejhorším udělat i batoh. Komu se chce tahat kufr v metrových závějích? Nikomu. Komu se chce tahat batoh, když ho může vozit na kolečkách? Nevím, ale mně ne. Bojím se ale, že skrze všechny ty svetry a bundy na ty šaty opravdu nezbude místo. Budu si muset pořídit nějaké nové kanadské. Prý mají dobré sekáče, tak uvidíme!