Ty už jsem zažila vlastně před dvěma lety. A bylo to super. Po celodenní cestě v horkém srpnovém dni jsem se na letišti nadechla krásného svěžího vzduchu, o kterém se mi v zapařeném Brně mohlo zdát.
Letos to bylo taky tak. Jenom jsme přijeli v noci a její zbytek strávili v autě na odpočívadle, protože se ve tmě dost blbě hledá místo na stan. Taky by se asi dost blbě stavěl. Ráno začal náš výlet naplno! Po snídani a kávě jsme vyrazili do Lyndesnes fyr, což je nejjižnější bod v Norsku. A na takovém nesmí chybět maják a pořádná skaliska! Když jsem tam byla prvně, neplatily jsme s kamarádkou vstup (nevím z jakého důvodu), letos nás slečna na pokladně zkásla. Nicméně pro černé pasažéry není těžké se tam vůbec dostat, protože zkrátka a dobře, tu budku po skále obejdete! Jako třeba naši muži. My jsme ale s kamarádkou slušně vychované a nechceme dělat na dovolených špatnou pověst našemu národu, takže jsme je přiznaly. Ale Norové jsou vděční, tak jsme za ten symbolický poplatek měli kafe zdarma. I několikrát.
Odpoledne nás čekal přesun do Flekkefjord, kde už skoro 10 let žije moje kamarádka a spolužačka ze školy Terka. A tak jsme spojili příjemné s užitečným! Aby výletů nebylo na tento den málo, zajeli jsme mrknout ještě do Helleren v Jossingfjord, což jsou dva pidi domky zastrčené pod skálou a ukazují, jak se žilo dřív v Norsku (asi než objevili tu ropu..)
Já, protože jsem ještě neřídila a děcka si chtěly dát pivo a byla jsem naplněná sebevědomím (protože jsem tam už jednou řídila), jsem řídila. Jenomže jsem asi za ty dva roky zapomněla na to, že to byl největší stres v mé řidičské kariéře a měla jsem neustále na klaksonu ruku, aby za zatáčkami, kam nebylo vidět, mě bylo alespoň slyšet. Situace mě znovu pěkně propleskla a smrt v očích všech spolujezdců mi taky na sebevědomí nepřidala. Nakonec jsme ale dorazili všichni zdraví a naživu, ale zpátky už jsem za volant nesedla. Vlastně po celou dobu v Norsku. A bylo to dobře, protože ty výhledy si jako (nervózní) řidič neužijete.
