Když jsme plánovali náš začátek v Kanadě, věděli jsme, že zůstaneme nějaký čas ve Vancouveru. Podívat se po autě, užít si trochu zábavičky a pak se pomalu odebrat do Revelstoku. Nijak ohraničené jsme to neměli. Ale nejlepší je stejně neplánovat že?
Po tom, co se Jaroslav vrátil z USA už jsme na nic moc čekat nechtěli, protože auto jsme se nakonec rozhodli odpískat. Takže jsme se ze dne na den sbalili a odjeli autobusem do Kelowny za Kubou a Maruškou. Jsem zvyklá, že váží zavazadla na letišti, ale že to budou dělat i na autobusáku..Byla to holá komedie, kdy jsme chodili na přepážku pořád něco převažovat. Ve výsledku to byl úplný šumák, protože se paní nad náma slitovala a stejně nám ty cedulky na zavazadla dala. Zaplatili jsme jedno nadlimitní zavazadlo což chápu, ale nechápu jaký byl rozdíl v tom, že jsem o dvě kila navíc měla v tom nebo v tom druhém kufru. Nicméně milá součást příběhu - přišla za námi slečna, co měla místo v batohu a kdybychom potřebovali, uložila by nám věci u sebe. Což mi přišlo fakt fajn, i když jsme to ve výsledku nepotřebovali.
Po šestihodinové cestě mezi kopcema jsme konečně dorazili. Kelowna je úplně jiná, než co jsem doposud v Kanadě viděla, ale líbilo se mi tam. Je jasné, že prostředí vytváří nejenom to, co je venku, ale i lidi se kterýma jste. Kuba je od nás, navíc tam byl ještě další kamarád od nás, a tak jsem se tam cítila mezi nima fakt dobře. Prostě tam byl kousek domova s námi. Druhý den jsme byli na procházce, kdy Jaroslav k tomu přidal i procházku po kládách kmenů, což bylo extrémně nebezpečné a zakázané! Alespoň podle toho co stálo na ceduli. Na večer nás Kuba s Maruškou všechny odvezli až do Revy.
Vyhladovělí po cestě jsme šli hned po příjezdu na večeři do pravé nefalšované americké hospody, kterou znáte z filmů. Ještě k tomu se hrál baseball, a to byla taková atmosféra, že mě to tam úplně dostalo. Snažila jsem se jenom regulovat svoje užaslé čumění turisty z Evropy a užít si svého hamburgera! Po propité noci jsme další den dali ještě jeden výlet k vodopádům. Na pět lidí jsme měli čtyři foťáky a ještě každý telefon. Dokážete si představit, že jsme tam šaškovali fakt docela dlouho.
Když Kuba s Maruškou odjeli zpátky domů, začalo mi být smutno. Už nás totiž nečekala žádná mezistanice, zastávka na cestě. Už nás čekalo jenom napsat životopisy, obhlédnout situaci a směle se pustit do zařizování nového života. Držte nám palce, ať to všechno klapne. Já jsem z toho strašně nervózní!