Jasper

Jasper

Ještě před odjezdem jsem chtěla stihnout pár věcí. Víte, jako třeba vidět všechny ledovce, vidět všechny modrý jezera, objevovat další ghost towny, jet na Vancouver Island a do Jasperu. Je evidentní, že některá přání jsou reálnější než druhá. A i když jsem byla smířená, že zůstanou vlastně asi všechna tato poslední přání nereálná, přijela Pája a ukázala mi, že to tak nemusí být. Tak jsme se sbalily na tři dny a vydaly se po Icefields Parkway do Jasperu!

Den před odjezdem se odehrál menší večírek, takže jsme druhý den nikam moc nespěchaly. Něco málo jsme pobalily, daly oběd (vzaly do auta) a vyrazily! Ona je to do Jasperu od nás štreka, takových 500 km, ale my už jsme zvyklí, takže žádné řízky ani brzké ranní výjezdy dávno nepraktikujeme. Icefields Parkway je vychvalována až do nebes a nazývána jako jedna z nejhezčích cest světa. Spojíme-li to s mou slabostí pro ledovce, kterých vidíte opravdu hodně, je jasný, že jsem tam chtěla. Nastahovaly jsme si samé peckové písničky, co se v autě zpívají úplně samy a natočily u toho miliardu videí.

Podzim tady hraje všemi barvami, takže každý listnáč, který se omylem zamíchal do hustých řad jehličnanů krásně svítil. S našimi světly na autě to bylo o dost horší, ta naopak nesvítila vůbec. Když jsme tedy s úlevou, že jsme přežily málemsrážku s jelenem, dorazily do Jasperu, šly jsme hned na pivo. A rovnou dvě, protože náš hostitel slavil narozeniny. Po nějaké té rundě jsme naplánovali snídani u jezera a šli spát. Ráno jsem se teda trochu proklínala, že jsem na to kývla, ale vykopat se z postele bylo ten den opravdu to nejlepší co jsme mohli udělat. Ačkoli mi všechny hory kolem zůstaly na celé dopoledne schované za mraky, já jsem jim to věřila, že tam jsou. 

Ještě jsme měli v plánu zajet k Maligne lake, kam vede snad ještě famóznější cesta, než do celého Jasperu. Z jezera si toho moc nepamatuju, protože nás tam nejvíc dostal los, který se tam snažil sbalit losici. Ona jako správná ženská dělala dost ofrky a mrčela, ale teď alespoň vím jak dělají losi.

Na cestě zpět jsme se chtěly vyvarovat situaci z předešlého večera. Nechtěly jsme srazit jelena. Neměly jsme v plánu jet za tmy, ale ty nejhezčí místa na kempování jsme projely, že zastavíme ještě níž, blíž k Lake Louise. Jenomže! Tam sněžilo. A dost.

Nakonec jsme našly kemp, zaparkovaly na svém místečku a šly se zaregistrovat. V ten moment začal někdo jančit, řvát, házet šutry kousek od nás. Ostatní lidi v kempu nic, ale naše krátká výměna pohledů byla následována ještě rychlejším úprkem do auta. Já měla v hlavě jenom medvěda. Kdo ví co tam bylo, třeba nic. Třeba nevychované děcko, ale já si už nedokázala představit, že jdu někam čůrat večer do budky. Tak jsme jely dál. Jenomže! Už byla skoro tma.

Můj smysl pro orientaci a vzdálenost jsem nechala někde v tom kempu (kecám, nikdy jsem ho neměla), takže jsem Páji tvrdila, že jsme za chvíli ve Fieldu. Jenomže! Field není Lake Louise. Takže jsme musely pokračovat ještě dalších třicet kilometrů. A samozřejmě, že se jelení smečka rozhodla přecházet silnici. Zrovna, když vidíte úplný víte co. A zrovna, když je na vás nalepený kamion. Ve značném stresu jsme dorazily na parkoviště ve Fieldu, uvařily svařák, probraly svět tentokrát z prava do leva a šly spát. 

Krátký roadtrip se tedy naplnil a nás už čekala "jenom" cesta zpět. Ačkoli jsem tento úsek jela už docela hodněkrát, je to pořád bomba. Ty výhledy si můžete připomínat pořád a pořád a jsem hrozně ráda, že jsem ty hory viděla na jaře, v létě i teď na podzim. Co bylo nejhezčí? Rozhodně ten podzim!

Tagy příspěvků