Hraje mi jakýsi playlist ze Spotify plný francouzské muziky (už v tom francouzském obchodě pracuju asi moc dlouho) a takové té rozvláčné, možná trochu romantické a já mám neuvěřitelný flash back z naší první dovolené s Jaroslavem. Jeli jsme tehdy do Belgie a v rámci ušetření a nějakého toho dobrodružství bydleli u lidech přes couchsurfing.
V Gentu nás hostili Ema a Dieter v takovém tom typickém domě, u kterého nevěříte, že se mezi ty dva vedle sebe fakt vmáčkl. Takže má asi milion pater, všechno je spíš do délky než do šířky a přitom ze dřeva a má to hrozně hezký nádech útulna a historie zároveň. Proč o tom píšu. Na poslední měsíc naší Kanady jsme se museli přestěhovat. Už v květnu se prodal náš dům, ale měli jsme nějaký čas na vystěhování plus se změnil kupce, čili jsme zůstali ve starém domě jak nejdéle to šlo. Dnes je ale už říjen a sedím na gauči, piju víno a poslouchám hudbu právě v takovém domě, který je útulný, je delší než širší a dýchá z něj trocha té historie. Nezapomeňme ale, že jsme v Kanadě, která letos slavila 150 let, takže to berte pořád trošku s rezervou. Jsme ještě bez internetu, takže místo kontrolování liků na Instagramu jsme napekli, navařili, povečeřeli, já jsem vymalovala další obrázek z picassoomalovánek a je to prostě fajn. Až mě mrzí, že ten měsíc uteče jako jarní divoká řeka a neužiju si toho domu více.
Lidi tvoří to vaše kolem, to vaše prostředí. Ale když si sednete do kavárny, která vám nesedí, prostě to nesedí, i když jste s nejlepší kámoškou. Na jídelním lístku vás nic neosloví, mají Pepsi místo Coly a víno bílé, červené a růžové nikoli Chardonay, Merlot a Frankovku. Sem jsme se přestěhovali ve stejné sestavě, ale je to jiný.
Ve výsledku možná dobře, že tady jsme jenom na měsíc, protože žít v tomhle domě dýl, odjíždělo by se mi s mnohem těžším srdcem. I tak to už teď bude těžký. Lidem začnou klíčit kořínky po dvou týdnech na báječné dovolené, představte si moje kořeny po roce. I když netrpím syndromem dítěte odrtženého od matky a vlastně bych tady žít ani nechtěla, tak pouta a vazby si vytvoříte ať chcete nebo nechcete. I ty špatné vzpomínky a nepříjemné situace jsou pouta, která musíte pořádně prodloužit nebo useknout, když se chcete hnout. Já si odvážím mnohem víc těch dobrých vzpomínek a snad i příjemných situací. Momentů, kdy si říkáte jak jste rádi, že tu jste a mohli být. Takže tak, zítra na východě přátelé.
