Po té záplavě výživy by to chtělo zase trochu oddych. I když je to už pár měsíců co jsme tam byli, Jaroslav dodělal fotky teprve nedávno. Ty už jste možná viděli, ale on k nim nic nenapsal žejo! Teda napsal, že jsme tam byli dva dny a vyfotil dvacet fotek. Tak takhle to nebylo.
Ještě jsme byli v Kanadě, dokonce i na starém domě, když mi nějak zabylo líto vrátit se domů a hned se vrhnout do procesu. Evropa a její kultura s historií mi chyběla, takže jsem sledovala akční letenky každý den a plánovala nějaký prodloužený pobyt. Pracovně jsem to nazvala aklimatizační pobyt! Nakonec to vyhrály Benátky a my jsme asi dva týdny po návratu zase nasedali do letadla, tentokrát jenom na hodinku a s jednou taškou na rameni.
Pro všechny, co by chtěli vyrazit a letět do Trevisa s nějakým tím nízkonákladem, tak to můžu klidně doporučit. Je to trochu dobrodružnější, protože si samozřejmě nevezmete shuttle bus z letiště za draho, ale pojedete pěkně mhd autobusem a pak vlakem. Je to o dost levnější a zvládne to i mimoň, co se nepodíval předtím na to, kde má vysednout (na nádraží vysednou všichni). Podrobnější návod a vlastně spousta dalších užitečných informací najdete na doBenatek.
No, takže my jsme to takhle krásně zvládli a čekali nás ČTYŘI dny v Benátkách. Musím ale uznat, že by stačily i dva dny. Úplně jsme už nezvládli najít náš hotel. Na email mi poslali sice mapku, ale ta byla fakt hodně zhruba a moje sebejistota, že to přece najdem, se pomalu vytrácela. Vytratila se až tam, že jsme si zaplatili data a radši to hodili do navigace. Museli jsme uznat, že bychom to sami asi v životě nikdy nenašli a museli bychom přespávat na těch lávkách, co mají nachystané na potopy. Ale nebojte, pokud tam budete bloudit, nikdy v tom nebudete sami. A ta data v mobilu doporučuju, protože jsme je pak zapli ještě několikrát. Ono je kouzelné se toulat uličkama a užívat si, že nikam nemusíte. Úplně ale už není romantické, když nemůžete najít nádraží a za chvíli vám jede vlak, nebo už po třetí cestu na hotel.
Jinak jsme si ale toho toulání užívali až až. Z velkolepých plánů na památky, galerie a výlet na okolní ostrovy zůstalo v podstatě jen u něj. Nejlépe strávený čas pak byl, když jsem šla do galerie k Peggy (výjimka, která stála určitě za to! Nejvíc mě potěšil Alexander Calder a Jackson Pollock) a Jaroslav šel hledat kavárnu. Nenašel kavárnu, ale báječný podnik, kterých je tam po vícero. Nabízejí většinou nějaké jednohubky (crostini), aperol spritz, decky vína a lehkou konverzaci. Dají vám to klidně i do kelímku a ten svůj spritz pak můžete vypít na lavičce u moře.
S galerií u Peggy se pojí i historka o zmizelém mostu. Mosty nejsou v Benátkách nic neobvyklého, ale zase těch opravdu velikých tam tolik není. Takže si všimnete, že jeden, po kterém jsme předešlý den šli, prostě zmizel. Jaroslav dělal ze mě blázna. Že to není možný, že přece nezbourají přes noc most. Já jsem ale díky fotografiím sestavila dokonalý monitoring naší cesty přes ten zmizelý most. Chodili jsme tam a zpátky, analyzovali odkud byla pořízena tato a tamta fotka, až mi Jaroslav dal za pravdu. Ten most tam prostě předchozí den byl! Pak jsem našla, že jsme se trefili zrovna do nějakého svátku, kdy opravdu staví most, aby se lidé dostali pohodlněji do katedrály. Jo, měla jsem radost, že jsem měla pravdu.
Poslední večer jsem si někde přečetla, že pokud chcete vidět Benátky z vrchu, můžete zadarmo vyjet na střechu obchodního domu, který je hned u toho slavného mostu. Mají tam červené eskalátory, samý Gucci a Dior a dveře otevírají portýři!
Čtyři dny utekly jako voda a nás už čekal sprint na nádraží. I když jsme si tu trasu prošli předchozí dny, prostě jsme to nějak podělali a někde zase uhli a už šli jinudy. Vše dobře naštěstí dopadlo, a já bych vám doporučila si najít hotel klidně u toho nádraží, protože k těm hlavním atrakcím se dostanete za moment. Pokud to trefíte.