(Ne)konečně chodíme

(Ne)konečně chodíme

Když jsme odjížděli do Kanady, byli jsme asi nejvíc nadšení do té zimy. Že budou metry sněhu, bílé Vánoce, lyžovačka každý den. Lidi nám často říkali, že si máme ale počkat na léto, že to je všechno ještě lepší. Já jsem v půlce zimy už jenom myslela na léto, protože nekonečná peřina nad Revelstokem mě začínala děsit. 

Ještě doma jsem samozřejmě pokukovala na internetu po všech jezerech a horách a místech, kam bych se ráda vypravila. Hodně mě navnadila knížka od Elišky, kterou jsem později otevřela několikrát i tady. Do Rockies jsme se podívali nakonec snad třikrát a viděli toho opravdu hodně. Jenomže v podstatě všechno bylo "zadarmo". Myslím tím, že jsme přijeli autem, vystoupili, chvíli obdivovali krásu a zase odjeli. Spousta věcí je v dobré dostupnosti a pro velkou krásu nemusíte jít velkou vzdálenost. 

Když jsme objevovali okolí Revelstoku, bylo to v podstatě na stejné bázi. Akorát jsme dálnici vyměnili za lesní cestu, nechali se jí naklepávat nějaký ten kilometr do neznáma, nebo dokud cesta neskončila a jeli zpět. Já jsem ale chtěla někam jít, mít zpocený záda a pohorky na nohách! Jenomže buď opatrný v tom co si přeješ, že?

Pro první hiky jsme si vybrali nám bližší Glacier National Park. Je asi hodinku cesty z Revelstoku a na rozdíl od Rockies je v něm asi víc grizláků než turistů. Já se ale moc nedivím, protože to tam je prudký jako prase. Vybrali jsme si totiž jedny z nejtežších cest a já začínala svoje přání proklínat a vzpomínat na sedačku auta. Prvně jsme se vydali na Hermit, což je cesta, která vede do krpálu lesem. Jenom si říkate, ať už se něco objeví, ať se máte na něco kouknout. Alespoň špičku něčeho. Když to ale vydržíte, tak ta odměna tam nahoře čeká. Chtělo se mi nadávat z plných plic, ale měla jsem co dělat, abych mohla dýchat. Navíc by mi Jaroslav řekl, že to bere energii. Vím ne. Nakonec jsem tam vylezla a s pivem v ruce mohla koukat na ty všechny ledovce v protějším svahu. Dolů se nám ani moc nechtělo, tak jsme dali piva dvě, pofotili všechno možné a když mi uschly totálně mokrý vlasy, byl čas ten krpál sejít. 

Asi za týden jsme se rozhodli pro další hike a tentokrát na ty ledovce, které jsme posledně okukovali z Hermit Meadows. V popisku stálo "steep and ambitious trail". Jo to jsem si připomněla po cestě asi tak stošedesátkrát. Perley rock jsme začali skoro sprintem v lese, kde byl Jaroslav nervózní z medvědů, aby jsme zbytek cesty ale šli s 360° krásnými výhledy. Výhodou takto prudkých trailů s výhledem je, že se dostáváte poměrně rychle poměrně vysoko. Takže mi přišlo, že s každou další otočkou vidím ty ledovce blíž a blíž. Taky máte výmluvu se pozastavit kdykoli to jen jde, abyste nabrali nějaký vzduch.

   

No ale to nejlepší přišlo na závěr, kdy jsme došli přímo, ale jako fakt přímo k ledovci. Bylo tam i malé jezírko, ve kterém se Jaroslav musel okoupat. Já jsem mezitím chodila okolo té modré nádhery a statečně plnila paměť v telefonu, i když jsem se snažila si toho co nejvíc zapamatovat pro sebe. Dováděli jsme nahoře snad dvě hodiny s úsměvem na tváři šťastného děcka. Dolů to zase bolelo, ale už o něco míň, protože ty vypocený místa v těle zaplnily prostě ty zážitky a božský klid.

Jeden z prvních plánů po příjezdu bylo po zimě zvednout kotvy a jet do Vancouveru. Nebo se prostě přestěhovat do města. Víte, já jsem hodně městský typ. Radši půjdu na výstavu Picassa než na desátý hike. Radši si koupím sukni než termoprádlo. Hipsterské kavárny mi nevadí. Ale jsem hrozně ráda, že jsme zůstali tady, protože když jsem si tady tu Kanadu tak v hlavě plánovala, nepřemýšlela jsem o výstavách a módních tričkách. Viděla jsem se právě na tom ledovci. Check!

PS: Ještě můžete mrknout na fotky a stručné povídání Kuby!

Tagy příspěvků