Jak jsem jela na třešně

Jak jsem jela na třešně

a skončila na vinici. Ještě než se dostanu k těm samotným třešním, vrátím se trochu do minulosti. Ono je to totiž důležité vzhledem k pozdějšímu kontextu a uzavření kruhu. Však uvidíte! 

Někdy v květnu nám kamarádka nabídla jezdit pracovat na vinici. Ne sbírat víno (to se ví, že v květnu je brzo), ale tak nějak se starat o údržbu, otrhávat lístečky, něco plít a podobně. S Jaroslavem jsme zařídili volna a každý týden vyrazili na tři dny do Kelowny za "pořádnou" prací. Moje první šichta byla křest ohněm, protože jsem tři dny sekala s křoviňákem. Nohy domlácené, jak kdyby mě spíš tři dny někdo přes ně bičoval, oči nateklé z alergie a z toho samého důvodu i osypané ruce. Den předtím jsem si chválila Kanadu, že tady na mě alergie nemůže. Ještě, že tady na benzínkách prodávají ty léky! Bylo to ale ve výsledku super. První den jsem sice skoro brečela, že sakra nevím jak tu strunu mám už po stodvacátézaminutu vyměnit, třetí den jsem si už ale připadala jako ti lidi s plamenometama ve Vetřelci. Navíc jsme změnili prostředí, po večerech to vypadalo spíš jako kempování pod stanem s pivkem a krásnýma západama slunce. Výplata nás taky vždycky zahřála u srdíčka.

V červenci jsem měla v plánu udělat si na dva týdny pauzu a odjet sbírat třešně. Je to tady v létě jedna z prací, kde se dají vydělat velké peníze. Vstáváte brzo ráno, na břiše máte takovou vaničku, do které sbíráte a táhnete si ji na sobě do koruny stromu a pod paží k tomu potřebný žebřík. Nějak se nám ale lepila smůla na paty už od začátku. Počínaje třikrát změněným termínem, odtáhnutým autem až do sadu v Osoyoos, kde nás nechtěli, přes další cestu do jiného sadu zpátky 150 km za Kelownu, odkud nás vlastně předešlý den odtáhli. Tam už teda přišlo na ty třešně, na den a půl. Sotva jsem si vydělala ale na vypité piva. Nicméně v hlavě jsem si přepla, že jsem na (pracovní) dovolené. Takže fakt, že jsme spoustu volna trávili někde u jezera flákáním, opalováním a ježděním na kánoji mi vůbec nevadil. Na den jsem se i vyfikla, koupila si halenku, sukni a boty (což jsem na parkále hned na sebe hodila), nohy špinavé ze sadu umyla vodou z lahve, vlasy postříkala suchým šamponem a s holkama jsme vyrazily do města na sushi a vůbec se podívat jak to tam vypadá. Obzvlášť za tohle jsem byla ráda, protože jsem doposud měla Kelownu spojenou jenom s dálnicí vedoucí městem lemovanou obchoďákama. 

Jelikož se naše lokace točila v posledních dnech právě okolo Kelowny, kde jsme pracovali na vinici a Jaroslav tam zrovna byl, rozhodla jsem své třešňové (ne)štěstí už nepokoušet a jít konečně vydělat nějaké jisté peníze. Odpojila jsem se od naší české pickerské crew a svůj batoh už poněkolikáté zase přeložila z auta do jiného auta. Opálila jsem se, vyplela milion bodláků, natáhla několik řad drátů, byla se koupat v jezeře co dělalo vlny jako moře a vlastně dál odpočívala. 

Teď jsem zpátky v Revelstoku v zajetých kolejích a čekám na Jaroslava až budeme moct zase na vinici jet. I za předpokladu, že mě čeká zase to bičování šutrama mých opálených holení se tam těším. Už se nám to tady pomalu totiž krátí a člověk si to chce užít do posledního okamžiku.

Tagy příspěvků