Za pár dní to bude přesně půl rok, co jsme odjeli s Jaroslavem do Kanady. A taky oficiální konec zimní sezóny, kdy spousta lidí odjíždí rozdávat dobrou náladu zase jinam a tady bude chvíli mrtvé období. Tak si to hezky shrňme!
Od začátku jsem počítala kolik teda dní, týdnů potom měsíců už tady jsme. Holky (moje český zlatý tady) oslavily nedávno půlrok a já si říkala, no to my tam ještě nejsme. A najednou jsme. Takže jsem se zamyslela a prvně mě napadlo "panebože půl roku v Kanadě a já pořádně nikde nebyla, nic neprocestovala, žádný peníze neušetřila!". Naštěstí jsem se pak zamyslela hned podruhé a musela jsem si přiznat, že jsem se na poprvé dost v tom úsudku sekla.
Nemá smysl to vypisovat znovu, protože ty články kde jsme všude byli tady už jsou. Jak jsme si to zhruba užili taky. Jaké jsem měla pocity a divné nálady v podstatě mezi řádky taky vyčtete. Já chci jenom napsat, že prostě dokud si to nezkusíte, nemáte ani tušení jak se takhle jinde žije (teď jste zažili určitě šok dne). Jaké to je dělat práci, která je v některé momenty nejděsnější na světě a u každého zohnutí nad záchod (na úklid, ne blinkání) se sami sebe ptáte, tak za tuhle cenu? Jo, přesně za tuhle. Když nic, přijdete na to, že vám to třeba vůbec nevadí, že vám to hrozně moc vadí, a že vám to vadí a chcete domů za maminkou. Pokud nevíte co v životě chcete dělat, určitě si připíšete na seznam pár věcí, které ROZHODNĚ NECHCETE DĚLAT.
A kdybych měla něco vypíchnout?
Poprvé v životě jsem byla na pořádném backcountry. Strašně moc se zedřela cestou nahoru, že jsem skoro nesjela dolů. Ale pak jsem taky měla sníh až v obličeji, a to ne, že bych spadla na držku (i když vlastně nesčetněkrát jo). Ale protože to byl ten prašan, o kterém tady furt každý mluvil.
V jednu dobu jsem dělala pokojskou, umývače nádobí a ještě uklízečku na bazéně zároveň. To jsem pak přišla domů a buď jsem začala automaticky uklízet taky, nebo se nemohla ani podívat do dřezu. Jednou jsem to počítala a v opravdu busy den, jsem umyla určitě 50 záchodů. Povlečení a ručníky skládám doma teď už podle motelového vzoru.
Za tak krátký čas jsem utratila nejvíc peněz v životě. Ale taky je vydělala. A že jsem z toho prvního paychecku měla radost! A z toho skipassu tež.
Počet zimních táboráků se určitě vyrovnal těm letním, ne-li je předčil. Ani nevím, co to je za zvyk dělat ohně v zimě, když je vám vlastně na půl teplo, na půl zima a otáčíte se okolo jak kuře na grilu. Ale jo, kouzlo to má.
Poznala jsem lidi, se kterýma vím, že to bude už na furt. A vůbec, přišlo mi, že se ta pouta vytvářela (a dál se vytváří!) nějak tak snáž a mnohem intenzivněji, než v "normálním" životě.
A samozřejmě, že mi bylo několikrát smutno po mamince, po tatínkovi, po sestře, po babičce a dědovi. Po všech kamarádech, známých místech, kam bych si zrovna zašla na kávu a dort nebo pivo a tvarůžkový chleba. A někdy třeba jenom po pocitu, který určitá místa nebo zážitky vyvolávaly. To k tomu zkrátka patří. Těším se na další půl rok (a možná víc).