Pokaždé, když jdu z extrému do extrému a pak se to nějak ustálí do (relativní) spokojenosti, vzpomenu si na hodiny filozofie a na Hegela a jeho absolutní idealismus.
Z toho jak jsem si minule stýskala, že mám času na rozdávání (přemýšlení), jsem se dostala do fáze, kdy si rozmyslím, co ve volném čase budu dělat. Od té doby, co jsem utratila nejvíc peněz ve svém životě za jednu věc - skipass - je jasné, jak ho trávím. Navíc poslední dny až skoro týdny byla taková jedna veliká smršť. Práce přibylo, volného času ubylo a já se cítila jako ta Hegelova idea, co přechází z jedné extrémní fáze do druhé. Čekám teď na to "uvědomění se" a souhru obojího. Cítím ale, že brzo přijde. Když něco někam mrštíte, tak se to taky potom vrátí a nakonec někde ustálí. Já teď často mrskám lampama v motelu co jsou nad postelí, protože když stelu ty postele, vždycky se praštím do hlavy. A když už je to asi podesáté za jeden den (!), na to nemá nervy snad nikdo.
Poprvé jsem byla na Vánoce mimo domov. A poprvé to snad ani nebyly Vánoce. Takové ty v pravém slova smyslu. Že od rána sjíždíte jednu pohádku za druhou, k tomu pojídáte cukroví a vánočku (panebože vánočka!), zdobíte stromek a jenom čekáte na toho Ježíška. Svátečně se oblečete a máte významnou večeři s rodinou. A potom ty dárky. Na druhou stranu, taky jsem nikdy nebyla na Vánoce lyžovat a už několik let si přála sníh, tak to se mi splnilo ve velkém. Já totiž vím, že se v Česku modlíte za každou vločku! Jaroslav mi dokonce pořídil jezdeckou fotku, ale je to klasická záchodovka, takže s tím se nemůžu chlubit, dokud nezlepším svůj lyžařský styl.
Poprvé jsem na Silvestra bilancovala. Původně jsem měla pocit, že nemám co "zbilancovat", ale asi jsem na sebe byla moc přísná. Dokončené školy (některá skoro), odstěhování se do Kanady, s Jaroslavem jsme načli desátý rok, to jsou všechno velké věci, ke kterým někdy přistupuju až moc automaticky. Že jsem v Kanadě, si občas musím připomenout i několikrát za týden, protože ať je to klišé nebo ne, internet prostě přibližuje a vám ta vzdálenost ani nepřijde. Taky je to tím, že tady žijete normální život. Je úplně jedno kde jste, stejně se musíte postarat o to, jak vydělat peníze, co si uvařit k večeři, kam se jít pobavit, jak trávit volný čas. Stejně tak je jedno kde jste a věci vás na*írají, máte někdy náladu pod psa, ale pak zase nad psa. Stačí aby byl sunshine, pustila se vám do uší dobrá písnička nebo jste si dobře s někým pokecali a je vám líp. Úplně stejně jako normálně. Doma. A nemůže za to Kanada (či jiná zem) nebo vy. Prostě to tak je. Úplně normálně. A díky Peti!
Možná jsem to prve s tou ideou pochopila blbě. Myslela jsem si, že jak si projde těmi fázemi (z extrému do extrému laicky řečeno), pak se to všechno hezky spojí, z každého si vezme něco a bude žít v souladu. Možná je to ale spíš tak, že pořád jsou v ní oba ty dva extrémy a někdy převáží jeden, podruhé ten druhý a potřetí si dávají spolu kafe na usmířenou. A tak to prostě je.
