...alespoň se to tak říká a snad i plní! Ale některé věci potřebují svůj čas a nemůžete je všechny potkat v prvním týdnu svého nového života.
Je super mít čas na věci, co jsem vždycky chtěla dělat. Jako třeba vyrobit si nástěnku ze starého rámu, nakreslit si nějaké obrázky na tu nástěnku a zařadit je k fotkám co jsem si přivezla z domova. Naučit se třeba (znovu) háčkovat, protože mi zbyla vlna s Halloweenského copu, dokoukat filmy, které jsem dlouho měla v plánu, číst si klidně celý den. Na druhou stranu máte taky čas na přemýšlení a to se někdy nevyplácí. To pak přehrabujete myšlenky v hlavě jako mince v kapse a nevíte, která bije.
Ještě doma jsem se snažila nemít žádná očekávání. Říkala jsem si sama pro sebe, že prostě nějaká práce bude a je mi jedno jaká, hlavně ať je! Přece sem nejedu honit kariéru. Nicméně někde v hloubi vás to stejně nepustí. A stejně koukáte po pracích, které by se vám líbily, nebo by se vám hodily do budoucího portfolia nebo by odpovídaly vašemu vzdělání. ALE
Za prvé, nemáte na tento druh práce víza (Working holiday jsou prostě na práci a cestování, ne na budování kariéry!).
Za druhé, je tady další milion lidí, kteří mají lepší jazyk, lepší zkušenosti, ale i třeba známé a větší štěstí, že zrovna jejich životopis vytáhnout z kupy dalších.
Takže pak jste z toho zklamaní. I když si to racionálně vysvětlíte a zjistíte, že je na tom spousta lidí stejně nebo hůř a vy si nemáte na co stěžovat, protože už práci třeba máte (já jo), jenom úplně nenaplnila ta očekávání tam vzadu v mysli.
První dny v práci byly fakt na prd. Pracujete s lidmi, kterým většinu toho co říkají nerozumíte, nerozumíte systému té práce a nerozumíte jejich systému. Při představě, že to máte za týden dělat sami vás polívá studený pot. Natož v sezónně, kdy musíte kmitat. Myslela jsem, že se to vyřeší jinou prací. Že přece tohle dělat nechci a proč bych nezkusila napsat třeba do wellness studií. Tak jsem napsala. V jednom případě jsem měla štěstí a dostala se na pohovor. Dokonce jsem dostala prostor vymyslet si co bych tam chtěla dělat. Odcházela jsem celá nadšená, že jenom co zlepším jazyk, něco uspořádám. Potom jsem si sedla a uvědomila si, že se mi takový ten prázdný pocit tam vzadu stejně nezaplnil.
Něco jste si doma načetli, poslouchali cizí zážitky jak je to tady takové nebo makové. Ať chcete nebo ne, nějakým způsobem to zformuje vaše požadavky, vaše očekávání. Šťastlivci ti, kteří zvládnout přijet jako tabula rasa. Potom můžete být více či méně překvapení, uspokojení, frustrovaní nebo zklamaní. V každém případě si ale musíte najít tu svou vlastní pohodu, znovu přátelé, lidi se kterýma budete chodit na kafe, večer na pivo a budete sdílet každodenní zážitky. Je toho na začátek fakt hodně, je to zmatek a úplně jiné prostředí a i když jsou tady lidi fajn, najít si svoje místo vezme trošku času. Někdo se aklimatizuje za týden, někomu to trvá i měsíc a víc. Kdo hledá ale nakonec najde! Zastaví vlak plný myšlenek a bude se je snažit vyložit a nahradit novýma zážitkama. Protože ten vlak má jenom 12 vagónů a my už máme skoro dva odpojené! A pak vám už může být jedno kde pracujete, protože opravdu tady kariéru nehoníte. Chcete poznat lidi, hory, města, místa. A mít k tomu dolary.