Už pár dní pokládám náhodně svým známým a kamarádům tuto otázku. Ještě nikdo mi na ni nedokázal odpovědět, ba se spíš uculil a asi si pomyslel, co mě to zase napadlo za blbinu. Já opravdu chtěla znát odpověď, protože jsem to sama nevěděla. Mohla bych se na ně zlobit, že to nevěděli? Jasně že ne. Ale jsou chvíle, kdy se na lidi čertíme. Obzvlášť asi tam, kde jsme jako ryba ve vodě. Ve svém oboru, kde nám přijde jako naprostá katastrofa, že někdo něco neví! Vždyť je to tak jasné neasi!
Za svou krátkou (dvouletou) učitelskou kariéru jsem se mnohokrát na své žáky zlobila. Že nevěděli toto nebo tamto. Dávala jsem jim to za vinu a nechápavě se chytala za hlavu, jak to, že to pro-bo-ha neví! No protože jim to někdo neřekl. A nebo to tak neprožívají, aby si zjišťovali informace sami. A nebo dělají co můžou, ale mě to stejně přišlo málo. Teď si řeknete, že ke mě byste svoje dítě nedali. Nebojte, poměrně brzy jsem přišla na to, že to nikam nevede. A jednodušší je, se zeptat a když neví, odpovědět, vysvětlit, opakovat. Tohle by asi nikoho nepřekvapilo.
Jenomže jsem si nedávno uvědomila, že u jiných skupin lidí je tomu jinak. A že občas vybuchuju jako bomba. Kromě pedagogické kariéry studuju jsem! nutriční terapeutka. Dost často tak se mnou hnou různé mýty, šílené překlady na českých zpravodajských webech a co hůř názory lidí v diskusi nebo i mém okolí. A co ještě hůř, pokud se diskutéři třeba rozhodnout být také odborníkem na výživu a po přečtení pár chytrých knih se do jeho role sami pasují. Naprosto rozumím tomu, že takové živly jsou přítomny ve všech odvětvích a děsí mě, že jsem třeba takový živel někde já a někdo se chytá za hlavu nad mými názory. I právě proto jsem si nedávno položila dost zásadní otázku. Můžeme se zlobit na někoho (nadávat mu, hádat se s ním) za to, že má prostě svou pravdu nebo něco neví? A že třeba aplikuje své "poznatky", ač špatné, s naprosto dobrými úmysly?
"Problémem současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností." Bertrand Russell
Ano, a to je ten opravdový problém. Pokud někdo neví, neví, že neví. Na studentech proběhl výzkum, jaké mají schopnosti a jak se umějí ohodnotit. Vyšlo to tak, že ti co si nejméně věřili, měli nejlepší výsledky a naopak. Ti co nebyli příliš schopní, si to ani po konfrontaci se správnou skutečností nebyli schopni přiznat a své výsledky neopravili. S touhle pravdou je třeba velmi vážně zacházet. Hlavně při komunikaci s lidmi. Pokud nějaká matka mixuje svému dítěti mandle, protože si myslí, že je to to nejlepší co mu může dát, asi není vhodné ji poslat někam a říkat ji, že se přece úplně pomátla a jestli chce své dítě zabít. Co teda s tím?
Vzdělávat se. Mít kritický přístup. Nemít přehnané sebevědomí, ale naučit se pochybovat i o svých skálopevných názorech, zvlášť tam, kde může dojít k inovaci. Vybírat si kvalitní zdroje informací a svědomitě s nimi zacházet.
Mimochodem, trolejbusy couvat umí.