Loučíme se!

Loučíme se!

Už to máme za pár. Ani to číslo nechci říkat ani na něj pomyslet, protože je to míň než měla Lucie nálepek před prvním dnem školy!

Chtělo se mi psát, ale nepřicházela slova. Pořád jsem to odkládala a doufala, že je nějak najdu, ale pak bych u toho bulela já a možná i vy. Tak jsem si v posledních dnech zašla na procházku v Brně, potom tady v Bruntále a ještě kousek do přírody v našem krásněm kraji a fotila. Sice to nefotily Jaroslavovy zlaté ručičky na super tělesa, ale já si sem vždycky potom zajdu až mi bude smutno na malou občerstvovačku krásy domova. Podívat se na rodnou díru a těšit se až vzpomínky oživím zase na živo. 

Rozumějte, do Kanady se mi samozřejmě chce. Moc se těším, ale momentálně na těch vahách převažuje spíš ten sentiment, nostalgie, loučení se s rodinou a přáteli. A já se loučím i s jídlem, protože kdo mi udělá v Kanadě bramborové knedlíky s uzeným a domácím zelím? Halušky s bryndzou? Vaječňák na Vánoce? Hm? Prý tam ale jedí ke všemu slaninu a tu já ráda, tak snad si s místní gastronomií porozumíme. 

Co jsem doma v Bruntále, tak je to moc hezký. Přijeli za náma Lucka s Tomem a šli jsme spolu přespat na chatku do lesa. Kousek od ní je ten nejhezčí výhled na Praděd a Jeseníky. I když jsme si před spaním nedali sprchu a ráno si neopláchli obličej v umyvadle, byla to fakt těžká romantika a já mám prodřený prst, jak jsem se (marně) snažila naučit něco na kytaru. 

Spousta lidí se mě (nás) ptalo, jestli tam nechceme zůstat a jestli se vůbec za ten rok vrátíme. Hrdě hlásím, že chci. Ano, ještě tam nejsem. Neokusila jsem, jaké to je vydělávat dolary, cestovat po jedné z nejkrásnějších zemí světa, potkávat milé tváře a nemít vlastně s ničím asi problém. Ale doma je doma a já to tu mám ráda.

Tagy příspěvků