My jsme doma měli vždycky zeleninu a ovoce na denním pořádku. K obědu salát jako přílohu, na svačinu nakrájená jablka nebo ředkvičky (posolené!), na zimu jsme měli našlapané zelí. Když si dám teď jídlo, kde není zelenina nebo naopak nesním alespoň jeden kus ovoce za den, mám pocit, že je něco špatně. Za tohle vděčím rodičům, kteří nás se sestrou naučili správně jíst. Co když ale jiní tohle "neumí"? First Bite přináší pohled na to, jak jsme se naučili jíst a jak to můžeme změnit.
Na světě je spousta nimrálků. Přehazují jedno zrnko rýže od druhého s nadějí, že to snad bude pak na talíři vypadat méně plně. Odmítají různé potraviny z různých důvodů, většinou, že to a tamto nemají rádi. Někdo může přijít i s argumentem, že to se u nich doma prostě nikdy nejedlo, nejí a nikdy jíst nebude! Já nikoho, kdo by se vymlouval na genetickou výbavu nepotkala, ale i s tím se dá setkat. Podle First Bite je tím hlavním důvodem, že dotyčné to nikdo nenaučil a ne každý je takový odvážlivec jako Kuchař na cestách, který ochutná fakt snad všecko.
Narodili jsme se s preferencí pro sladkou chuť a podezřívavostí pro tu hořkou. Děti od Švédska až po Čínu tento trend vykazují. Nikdo ale nepočítal s tím, že vyspějeme do doby, která je plná cukrovinek s obsahem nekvalitních kalorií. Mimo to, sladká může být i brokolice, zralé jablko nebo celozrnná palačinka. Takže argument, že přirozeně nám chutná více sladké, a proto jíme hnu...nezdravě, můžeme rovnout rozcupovat. Navíc chuť jako celek, taková ta, při které se nám oživují vzpomínky a očekávání toho, co přijde, nevzniká jenom na jazyku a v chuťových pohárcích. Je to celý komplex významně propojen s čichem a pamětí. Pokud na místě správné stravy stojí potraviny z fast foodu, a jsou spojeny se všemi vzpomínkami na domov a rodinné večeře, přináší to provázanost a neschopnost se takových návyků zbavit.
"It´s hard to let go of these foods and find a better way of eating without a sense of loss. The thing you are losing is your own childhood."
(Je těžké nechat odejít všechno to jídlo a najít lepší cestu ke stravování bez pocitu, že jsme něco ztratili. Cítíme totiž, že ztrácíme dětství.)
Psychologové, neurovědci, antropologové nebo biologové se shodli na tom, že naše preference ve výběru potravy jsou naučené nikoli vrozené. Konzumace skrze psychologický pohled je klasická forma naučeného chování. Je zde nějaký stimul (například koláček), odpověď na něj - chuť a zesílení - uspokojení ze snědení koláčku at už pocitem sytosti nebo uspokojení chutě. Při této reakci je také vyplaven dopamin, který je spojen v mozku s motivací. U zvířat lze skvěle toto spojení pozorovat. Jenomže člověk není myš ani opice (nebo se tak někdo cítíte?), proto bychom neměli studie prováděné na zvířatech tak snadno vztahovat na člověka. My k samotnému procesu příjmu potravy zahrnujeme spoustu dalších faktorů, které naše preference ovlivňují. Ať už je to vývoj v děloze matky, vlastní osobnost, to, co jsme se naučili doma - co nám rodiče vařili, to, co vidíme u spolužáků ve škole nebo u kamarádů, co mají na svačiny, co si dávají na obědy, co vidíme v reklamách..prostě milion faktorů, které jeden od druhého nějakým způsobem zasahují do procesu výběru potravy.
Mezi léty 1920-1930 se doktorka Clara Davis rozhodla prozkoumat, jaké by byly chuťové preference u dětí, kdyby jim byla dána absolutní svoboda v tom, co si vybrat. Děti ve věku 6 až 11 měsíců sledovala šest let. Některé byly "na dietě" pár měsíců, některé až čtyři a půl roku. A za tu dobu si mohly vybrat, co chtěly od vody, sladkého mléka, přes ovoce, mrkev, zelí, květák, vepřové či kuřecí maso až po ledvinky. Na seznamu bylo celkem 34 potravin a každý den z něj bylo vybráno deset. Děti ochutnaly postupně všechno a dokonce ve složení, které bylo velmi podobné dnešnímu doporučení, co se týče procentuálního zastoupení cukrů, tuků a bílkovin. Dodám, že děti byly izolované od vnějšího světa, nikdo nekomentoval jejich výběr potravy a ani jiným zůsobem neovlivňoval. Děti vstupující do studie byly často podvyživené a vykazovaly karence některých živin. Po ukončení se významně zlepšil jejich stav a živiny v nedostatku byly doplněny. Výsledky výzkumu jsou často interpretovány tak, že máme jasně vrozené to, po čem naše chutě touží a že si tělo řekne o to, co chce a potřebuje. Na jednu věc se ale zapomnělo, a to na fakt, že vlastně všech 34 potravin vybrala doktorka a jako takové byly v základu plnohodnotné a zdraví prospěšné. Děti neměly možnost nemít rády zdravou stravu a naopak.
Dnes můžeme vidět hromady potravin určené převážně dětem. Některé řetězce na tom dokonce staví kampaně a zkrátka vše, co se týká dětí je velký byznys. Nechce snad každá matka pro své dítě to nejlepší? Jenomže právě často s tím typicky dětským jídlem bývá problém. Není vždy zcela nuričně vyvážené a většinou se jedná o různé laskominy nacpané jednoduchými cukry a špatnými tuky (schválně se občas podívejte na dětské menu v restauracích). Nejlepším přístupem je docílit postupně co největší pestrosti tak, jako ve stravě dospěláků. To ale předjímá jeden fakt, že rodiče musí také jíst pestře a vyváženě. Nemůžete do dítěte cpát zelí, když vám z pusy čouhá pizza. Svým přístupem dávate dětem příklad a zároveň lekci, jak se v pozdějším životě orientovat ve světě potravin.
Problémem je, že se snažíme naučit starší lidi jíst zdravěji špatnou cestou. Nutíme jim něco, co třeba vůbec nikdy neviděli a nezkusili. Zakazujeme jim něco tak osobního, jako je vzpomínka na babiččiny koláče. Připomenout můžeme Jamieho návštěvy v základních školách, které odhalily, že děti vůbec netuší, jak vypadá třeba brambora. Jak potom můžete chtít, aby si ji někdo koupil, uvařil a snědl?
"Eating well is a skill. We learn it. Or not. It´s something we can work on at any age. Sugar is not love. But it can feel like it. No one is doomed by genes to eat badly. Pickiness is governed more by environment than by biology."
(Jíst správně je dovednost, kterou se učíme nebo ne. Je to dovednost, na které můžeme pracovat po celý život. Cukr není láska, ale my to tak můžeme cítit. Nikdo není geneticky předurčen k tomu, jíst špatně. Vybíravost je ovládána víc prostředím než biologií.)
A něco konkrétního? Pokud vaše dítě odmítá nové potraviny, zkoušejte to dál po malých kouscích a pravidelně, i kdyby to měly být jenom tři kuličky hrášku. Nepřejídejte se, pokud po něčem toužíte. Dejte si malou porci, jezte pravidelně, nehrajte si na čističe talířů jenom proto, že se sluší a patří nenechávat zbytky. Poslouchejte signály svého těla a naučte se vařit. Zkuste si místo půlky pizzy a malého salátu dát velký salát a jeden kousek pizzy. Superfood není jenom acai nebo chia semínka - superfood může být kterékoli, co si užijete a dodá vám živiny, které potřebujete. Nemusíte si hned nechat naklíčit čočku na okně a vyházet bonboniéry z narozenin, jde o poměry a střízlivý přístup.
"No person is destined by genes to eat badly. Nevertheless, many of us do seem impossible to break. We are stuck thinking food is love. We are stuck with guilt about food because we are female, or stuck feeding hungers that often exist more in our brain than in our stomach. We are stuck in our happy childhood memories of unhealthy foods. But the biggest way that we are stuck is in our belief that our habits are something we can do very little about."
(Nikdo není geneticky předurčen k tomu, aby jedl špatně. Nicméně u mnoho z nás se zdá, že to nejde prolomit. Jsme zaseknutí v přesvědčení, že jídlo je láska. Cítíme vinu za to, co jíme, jenom protože jsme ženy nebo krmíme naopak hlad, který je spíše v naší hlavě než v žaludku. Jsme zaseklí ve šťastném dětství, které bylo naplněno nezdravými pokrmy. Ale nejvíce jsme zaseklí v přesvědčení, že toho můžeme s našimi zvyky udělat velmi málo.)
Tohle je dle mého úsudku hlavní poslání celé knihy, která je ale plná dalších zajímavosti a studií ukazující, že změnit se lze. U mnohých příkladů jsem si říkala, že jsou přitažené za vlasy, že takhle přece nikdo děti nevychovává a není možné, aby takhle jedl. No, dneska už vím, že je (a to ne díky knize prosímvás). Stejně jako je to se studiemi na zvířatech nebo v laboratorních podmínkách, je to tak i se studiemi prováděnými v jiném kulturním prostředí nebo na jiných populacích. Jak se říká každý kraj, jiný mrav. Se všemi věcmi jsem nesouhlasila a nejsem matka, která se kdy snažila nutit své dítě jíst zeleninu. Na druhou stranu, je to jeden z nejzajímavějších přístupů a vůbec zamyšlení se nad něčím tak základním, jako je stravování.